ES.

ES.

úterý 1. listopadu 2016

General life update: Stíhám/nestíhám


Čím víc mám času, tím víc jsem pozadu.

Dala jsem si teď pár dní na léčení. Naivně jsem si myslela, jak budu schopná dočíst všechny texty, které jsem měla dočíst. Jak budu možná trochu napřed s veškerou prací, nejen se školou.

A jsem ještě víc pozadu, než předtím. Nejsem schopná dočíst jediný text, natož k němu něco napsat. Mám attention span zlaté rybičky. Možná ani to ne. Potřebuju konečně dodělat práci do školy, ale nejsem schopná se ani rozhodnout, co vlastně chci dělat jako první.

Možní potřebuju stíhat ještě o něco míň, abych zase začala něco dělat. Očividně mi to tak jde nejlíp.

Tenhle stav mezi aktivitou a totální pasivitou je na nic.

Už abych se trochu hnula.

neděle 30. října 2016

General life update: Je mi zima


Je pět ráno a po sídlišti se honí meluzína.

Vstávala jsem o půl čtvrté. Kdykoli jsem se převalila z boku na bok, bolelo mě koleno. Teď je koleno i já namazané Francovkou, ale pochybuji, že to nějak pomůže.

Na světě nejsou jen pomeranče, ale když jím pecky, znamená to, že jím malé pomeranče, které by se mohly vylíhnout? Když jsem byla malá, myslela jsem si, že snězení jader z jablka znamená, že mi v břiše vyroste strom. Jablkoň.

Pohybuji se někde na ose mezi „už je mi docela dobře“ a „chci umřít.“ Momentální rozpoložení je nejspíš „nechte mě bejt!“

Tenhle víkend jsem se rozhodla odstřihnout od civilizace, ignorovat emaily a číst si. Momentálně jsem v polovině How To Be Both od Ali Smith a první příběh, ten ze současnosti, byl úžasný. Nevím, jestli se do toho druhého budu pouštět okamžitě, ale rozhodně to bude brzy.

Do things just go away? her mother says. Do things that happened just not exist, or stop existing, just because we can’t see them happening in front of us?

středa 26. října 2016

General life update: Všechno v pohodě


Nejspíš jsem si na sebe ušila bič.

Měla jsem totiž ten geniální nápad, že budu studovat dvě školy. Dva magisterské obory. Genderová studia na Fakultě humanitních studií a mediální studia na Fakultě sociálních věd.

Asi jsem měla pocit, že se budu nudit.

Nenudím se.

Je toho dost. Samé přečti tohle a nastuduju támhleto. Udělej konspekt, napiš reflexi.

Ale jsem spokojená. Už dlouho jsem takhle spokojená nebyla, už dlouho jsem neměla pocit, že všechno klape. Nebo možná ne úplně všechno. Ale většina věcí rozhodně.

Fotím teď trochu víc než jindy. Ale dodací lhůty mám pořád stejně dlouhý.

Jedinou vadou na kráse je teď moje rýmička. Doufám, že se z toho nevyklube něco horšího, v pátek mám jet do Vídně a vážně by mě štvalo, kdybych koncert Amandy Palmer prošvihla jenom kvůli hloupé nemoci.

Původní plán byl zůstat doma jeden den a pak zase naskočit. Zatím ještě nevím, jak moc to bude fungovat, tak uvidíme za pár hodin.

úterý 27. září 2016

Mikro #148: Čtecí


Vypadá to, že čas a náladu na psaní teď mám už jenom na cestě. Je to trochu zvláštní, nedokázat si sednout nad článek. Nejsem schopná se ani zastavit natolik, abych upravila fotky. Na druhou stranu teď hodně čtu. Doháním všechno to čtení, které jsem přes prázdniny plné předstátnicového stresu nezvládala. Těžko říct, jestli mi to vydrží déle, než ten necelý týden do začátku školního roku, ale na tom teď nezáleží. Konečně jsem dočetla Moranifesto od Caitlin Moran. Vždycky mě těší, když si můžu její sloupky přečíst na jednom místě a nemusím se snažit je lovit mezi placeným obsahem v Timesech. Navíc mě její pohled na svět, politiku a showbyznys nejenom baví, ale někdy nutí přemýšlet nad věcmi, nad kterými bych se někdy ani nepozastavila.

Minulý týden se mi poštěstilo jen na otočku pracovně do Brna a místo toho, abych cestou psala, tak jak jsem měla původně v plánu, jsem si četla. A za ty tři hodiny cesty tam jsem přečetla celou Venus in Furs od Leopolda von Sacher-Masocha. Vlastně mi není moc jasné, proč jsem to tak dlouho odkládala. Pamatuji si, že jsem ji poprvé rozečetla už na střední a pak dlouho nic. Nakonec jsem si ji koupila v angličtině, ale i ta mi dost dlouhou dobu ležela doma bez povšimnutí.

Tak je to ostatně s většinou mých knih, snad jen jednu z těch posledních kořistí, povídkovou sbírku Stone Mattress Margaret Atwood, jsem nakousla hned a zároveň také hned dočetla. Je to nešvar, to moje hromadění knih, které někdy, možná, snad, budu chtít číst. Ale odmítám se jich zbavovat, ani v rámci minimalistického trendu, ani v rámci větší debordelizace mého okolí, a už vůbec ne kvůli stěhování, které musí dřív nebo později také přijít. Nejsem ochotná se knih jen tak zbavovat, to se raději zbavím oblečení.

Myslím ale, že bych si měla do konce roku vybrat ještě alespoň jeden měsíc, kdy se nebudu kupovat žádné knihy. Vždycky mi to udělá dobře, když můžu splnit třeba jen malé předsevzetí. Někdy je to boj, měsíc je dlouhá doba a kolem mě je tolik krásných knih. Ale zároveň je jeden měsíc období, po jehož dobu jsem schopná se pravidelně mlátit přes prsty, které sahají po nějaké knize.

Po dvou letech jsem se znovu pustila do čtení Morrisseyho Autobiography. Z těch prvních čtyřiceti stránek, které jsem přečetla v září 2014, jsem si pamatovala, že je to mnohem víc poezie než próza, a že o sobě Morrissey píše tak, jako by jeho život byl jen další text songu, který skládá. Dalších 100 stran, které jsem do sebe nasoukala během včerejška a dneška, mě o tom přesvědčilo. Navíc to není ani tak autobiografie, jako průvodce po hudebních a životních vzorech. Na prvních sto padesáti stranách skládá Morrissey milostný dopis hudbě a umění šedesátých a sedmdesátých let. Úryvky básní, seznamy kapel a filmů. Lidé, kteří pomohli z kluka, který nevěděl co se sebou, udělat hvězdu světového kalibru. A David Bowie. Bowie jako by tvořil soundtrack k Morrisseymu dospívání, tak jako to dělal u tisíců dalších. Za všechno může Bowie.

pondělí 5. září 2016

úterý 30. srpna 2016

Mikro #120: Můry



Nemůžu spát. Mám noční můry. Ty psychické, ve kterých mě z nějakého důvodu zrovna dnes dohání vidina zpackaných státnic a traumatické obhajoby bakalářky. Zrovna dneska, když jsem se chtěla pořádně vyspat, se mi zjevila ta hrůza a kdykoli zavřu oči, začíná mi být blivno.

A pak je tu fyzická můra. Vlastně dvě. Jedna mrtvá, zahnízděná pode dveřmi do špajzu. U té už dva dny debatuji, jestli ji mám vysát luxem, nebo ji stačí vzít do ubrousku a vyhodit. Vzhledem k tomu, že je vedle ní zabydlený pavouk, kterého se štítím možná ještě víc než té můry, asi je oba vezmu vysavačem. Jen doufám, že mi to nebude trvat další půlrok.

Druhá můra, živá, si vesele poletuje po pokoji. I když možná ne moc vesele, to nervózní plácání křidélky asi moc příjemné není. Nevím jak jí, ale mě rozhodně ne. Kdykoli zhasnu a snažím se usnout, ozve se znova a já musím znovu jít rozsvítit. Od té doby, co mi jedna milá malá můra před usnutím vletěla do vlasů, se občas uchyluju k dětským praktikám – schovat celá pod peřinu, čouhá mi z ní jen kus obličeje, abych mohla dýchat. Žádná můra si na mě nepřijde ani nesedne.

Ale dneska asi to nevychází. Chtěla bych spát a prostě nemůžu. Tak uklízím. A píšu. A ani jedno mi nejde nijak zvlášť od ruky. Asi to chce větší trénink.

pondělí 29. srpna 2016

Mikro #119: Vinnetou



Dneska mě probudil sen, který si nepamatuju, budík, který nezvonil, a déšť, který přestal asi dvě minuty po tom, co jsem se probudila. Celé ráno jsem cítila trochu toho deště ve vzduchu, natáhla jsem si ho do pokoje otevřenými balkonovými dveřmi a doufala, že mi tu chvíli vydrží.

Než jsem se rozkoukala, modré nebe, které chvíli vypadalo na další teplý den, se zatáhlo a začalo z něj zase něco kapat. Ne na dlouho, dnešek byl přeháňkový. Až na jeden menší odpolední lijáček. Připravené plány jsem zaháněla sledováním Vinnetoua.

Nejdřív jsem viděla Poklad na Stříbrném jezeře, ten šel totiž do kin jako první, v roce 1962. Potom jsem se dívala na film Vinnetou z roku 1963, který byl teoreticky prequelem. Následoval Vinnetou – Rudý gentleman z roku 1964, to je ten, kde se objevila Ribanna. A zakončila jsem to Vinnetouem a míšenkou Apanachi z roku 1966. Čistě proto, že se odmítám dívat na Poslední výstřel, dokud to nebude nezbytně nutné. Stejně moc nechápu sled těch filmů, takže to je vlastně jedno. Mayovky jsem nečetla a tak mě nic netrápí.

čtvrtek 25. srpna 2016

Mikro #115: You Got Me Singing



Mám z dnešního rána zvláštní poct, ani nevím proč. Na cestování z Hradce do Prahy pro mě tohle léto není nic zvláštního, rychlíkem jménem Kyšperk jsem určitě už taky jela. Jen jsem dnes unavenější, než obvykle bývám. A mlha povalující se po polích mi moc nepřidává.

Úplně poprvé si teď pouštím celé You Got Me Singing – album folkových coverů, které Amanda Palmer nahrála a nazpívala se svým otcem Jackem. Tím Jackem, kterého se kdysi jako polovina Dresden Dolls snažila zbavit v písni Half Jack. Na tu unavenost je to hrozně skvělá deska. Teď už mě navíc nejspíš čeká v Praze na poště ve fyzické, vinylové podobě a já se hrozně těším, až si ji přivezu domů a poslechnu.

Z nádraží jsem běžela na kafe s D, abychom se taky jednou za to léto viděly, a pak hned do Amnesty. Je to jeden z posledních dní, které tam teď trávím. Od příštího týdne se oficiálně učím na státnice. Ale radši bych tu byla fulltime.

středa 24. srpna 2016

Mikro #114: Kreativní



Někdy mi přijde, že moje pracovní náplň je to nejnudnější, co můžete kreativnímu člověku dát. Na druhou stranu se vytváření popisků k fakturám někdy také dají přirovnat ke copywritingu. Práce na účtárně mě nijak zvlášť nenaplňuje, ale za těch pár let jsem si asi už zvykla dělat něco, co není psychicky příliš náročné. Hlavně kvůli tomu, abych si mohla ve volném čase, bez starosti o finance, dělat svoje kreativní cosi.

Kreativita je vůbec zvláštní věc. Nikdy nevím, jestli jsem vlastně způsobilá k jakékoli kreativní činnosti. Psaní mě baví, ale ne vždycky jsem schopná se zastavit a plně se soustředit na něco, co chci dotáhnout do konce. Focení mě baví, ale jsem vlastně nejspokojenější při focení koncertů, za které mi nikdo nic nedává a já se nemusím stresovat, že neodvádím kvalitní práci. A i když mám pocit, že kvalitní práci odvádím, neumím to ostatním vysvětlit. Kreativita není vždycky v souladu se sebeprezentací.

V sebeprezentaci jsem dost špatná. Neumím komunikovat s lidmi, i když se to trochu lepší, a rozhodně jim neumím vysvětlit, že to, co dělám, má cenu. Že to vychází přesně tak, jak by mělo. Že nemluvím jenom do větru. A že fotit pro sebe můžu kdykoli, ale že bych taky mohla fotit pro ně. Můj vztah s lidmi, jakýmikoli, je komplikovaný. Ještě pořád jsem si neudělal pořádek v sobě a dokud to neudělám, nejspíš se to nezlepší. I když už jsem se zase za léto, za dobu stážování a neustálýho mezilidskýho kontaktu, alespoň trochu otrkala a přestala panikařit. Ale pořád to není úplně ideální. Nejradši bych, aby se kreativita nebo schopnost tvořit nemusela odvíjet od schopnosti prezentovat výsledky své práce. Kreativní lidi by měli bejt divný a trochu stranou, ale pořád to nějak nefunguje.